24 hodin kytínských aneb "Le Kytín" 2016

Veteránisti Kytína a Chouzavé uspořádali ve dnech 13.-14. srpna 24 hodinový závod ke cti všem, kteří někdy závodili na čemkoliv, co vrčí, a na paměť prvního velkého závodu v Le Mans v roce 1906. Byl to již druhý ročník, první byl před deseti lety ke 100. výročí nejslavnějšího závodu. O prvním ročníku jsem se dozvěděl až zpětně a velmi jsem litoval, že jsem se nezúčastnil, proto, když jsem se dozvěděl o letošní jízdě, tak jsem věděl, že musím jet. Přihlásit se mohly týmy o šesti jezdcích s jedním mechanikem a maximálně třemi motocykly o maximálním obsahu 50ccm. Startovalo se ve dvou kategoriích a to standart a upravené stroje. Dal jsem dohromady tým ze 3 členů našeho klubu a tří kamarádů. Porušil jsem slib, že dvoutakt mi nesmí do baráku, zakoupil Jawa 21, zrenovoval ji, udělal stejný dyzajn na všechny 3 stroje a mohli jsme vyrazit. Bohužel jeden stroj měl doma v den startu havárii a majitel skončil v nemocnici, bohužel i jeho syn se poté rozhodl, že se závodu nezúčastní.Tak jsme se v depu sešli ve čtyřech s dvěma stroji.Start byl hromadný stylem Le Mans, jezdci na jedné straně a nenastartované stroje na druhé V sobotu 13. ve 13 hodin a 13 minut. Za naší Stíhací eskadru JG 88 startoval Kamil. Fantastickej start a na prvních 50metrech jsme vedli. Startovalo 16 týmů, z toho dva týmy francouzské, 13 týmů v kategorii standart a 3 s upravenými stroji. Zvlášť se musím zmínit o Manet týmu složenému z 3 jezdců na dvou strojích. Manet má pevnej zadek a nemá ani pružení v přední vidlici. Smekám před panem Hošťálkem, který ve svých 74 letech absolvoval na tomto stroji svou část závodu. Okruh s několika zatáčkama v délce necelého kilometru se jel na svažité louce. První pády, první opravy a už jsme věděli, že tohle nebude sranda, ale perná dřina. Začalo to ohnutou řadicí osičkou. Rychle do depa. Přehodit zakódovaný čip, který měl každý tým jen jeden a počítal nám ujetá kola, na druhý motocykl a hurá na trať. Rozborka, oprava a už přijíždí motocykl s uraženou stupačkou. Přehodit čip. Oprava. Dá se říct, že 50% času v depu se pracovalo na opravách. Dařilo se nám stále držet jeden stroj provozuschopný, jen asi 15 minut byly oba stroje nepojízdné. Musím říct, že v depech panovala kamarádská atmosféra a nebyl problém kohokoliv požádat o pomoc, když měl náhradní díl, který jste potřeboval, tak vám ho dal i když ho později mohl potřebovat sám. S postupujícím časem se přestalo padat, ale začaly se projevovat únavy materiálů. Pak přišla noc. Trať byla sice kvalitně nasvícena, ale časy se mírně prodloužily. Noc byla dlouhá. Ráno. Rosa na trávě. Pády. Neskutečná únava. Vyčerpání. Modlíme se, aby už bylo poledne. Stroje stále udržujeme v provozu. Průběžně sledujeme pořadí. Z 10. místa se nám podařilo vypracovat až na 5., ale to jsme neudrželi a pohybovali se okolo 7. Únava, Rezignace. Furt jedeme. V půl jedenácté praskají dráty v zadním kole. Už neopravujeme a doufáme, že druhý stroj vydrží. A vydržel. Neděle 14. 13 hodin 13 minut. Šimon projíždí cílem. Celkově jsme skončili na 8. místě. V kategorii standart na 7. Jsme šťasní. Všichni sice ríkáme "už nikdy víc", ale kdo ví.