Již v lednu jsem dostal pozvánku na motorkový sraz do italského Firenze v termínu od 8. do 11.5. a tak jsem zkrátil Ruckmarsch a ze Strážného ve středu ráno vyrazil do Březnice se svou BMW R-75 – Hertou. Cesta mi střídavě propršela, ale Herta frčela bez problémů. Stavil jsem se cestou u rodného domu mého dědy a zdárně dorazil do Březnice, kde se balili na cestu další kamarádi. Naložil jsem Hertu na podvalník a vyrazil směr Rozvadov, Mnichov, Insbruk, Brener do Firenze. Na Breneru jsem si schrupnul a ve čtvrtek dopoledne dorazil do cíle. Sraz byl ve vesnici nedaleko od Firenze, bohužel název jsem již zapomněl. Sednul jsem na motorku a vyrazil poznávat okolí. Italové jsou velmi sdílní, bohužel jazykově nejsem moc vzdělán a tak komunikace musela probíhat rukama, nohama. Nesledoval jsem čas a tak jsem prošvihl odjezd na odpolední vyjíždku. Moc mne to mrzelo. Večer jsme poseděli s ostatními čechy, němci, rakušany a italy u dobrého českého pivečka. Ráno v 9 hodin se vyjíždělo na projíždku s tím, že se budeme vracet až v 19:30. Tak jsem byl již v půl deváté připraven a opravdu v devět odjezd, né jako u nás když se řekne v 9 odjezd, tak se vyjíždí v půl desáté. Herta protestovala a nechtělo se jí startovat, musel jsem ji roztlačit, ale když chytla jela jak čert. Cestou jsme míjeli vyhlídku na Firenze a až když jsem viděl kopuli, tak mi došlo, že Firenze je Florencie, jedno z nejslavnějších italskejch měst. Jeli jsem po nádherných horských cestách s překrásnými vyhlídkami do kraje. Oběd byl společný na zahradě u italské rodiny. Pětichodové menu bylo likvidační, ještě, že to bylo na kopečku a já nemusel Hertu roztlačovat, asi bych puknul, jen jsem ji pustil z kopce a ona chytla. Cesta pokračovala nádhernou krajinou a po 150km jízdy jsme se vrátili zpět. Opět posezení s kamarády a včas do hajan, protože na sobotu bylo opět naplánováno 150km. Ráno začalo opět pražit slunce a v 9 hodin jsem vyjeli, směr Florencie. Na kraji města jsme zastavili u pumpy a tankovali. Všichni pak bez problémů nastarovali a vyrazili, až na mne. Hertě se opět nechtělo, kamarád s KdF 82 mne roztáhl, ale to už byli všichni pryč. Dvě hodiny jsme bloudili městem a snažili se je najít. Dojem z nádherného města mi kazil strach z toho, že mi motorka chcípne, KdF mi ujede a já tam zůstanu navždy. Nakonec díky mobilu jsme se dozvěděli, kde kolona je a vyrazili za nimi. Byli u amerického vojenského hřbitova. Nutno poznamenat, že si italové váží osvoboditelů a vše bylo nádherně upravené. Dali jsme si čestné kolečko okolo celého hřbitova a vyrazili na ochutnávku vín. Na soukromé farmě v žáru Italského slunce jsme koštovali. Ještě, že v Itáli na každém rodu nečíhá četník s trubičkou. Notně rozveseleni jsme vyjeli směr oběd. Tentokrát byl v restauraci, opět s nádherným výhledem do kraje Chianti. Oběd byl zas k prasknutí. Cesta zpět a na společnou večeři proběhla v pohodě. Opět žranice. Z večeře jsme prchli těsně se soumrakem, protože nám motorky moc nesvítí. V neděli dopoledne byla naplánovaná projíždka, ale té už jsem se nezúčastnil, protože mne strašilo 1000km přede mnou. Bylo to v pohodě a večeřel jsem už doma. Herta sice zlobila, bylo to hrozně daleko a cesta se prodražila, ale vše mi bylo vynahrazeno nádhernou přírodou, italským sluncem, partou dobrejch lidí ať jsou odkudkoli a fantastickým vínem a žrádlem. Za rok jedu zas!!!
