Ráno snídáme s italskou partičkou veteránistů a já se ptám kam dneska pojedem. Vedoucí zájezudu ukazuje na majestátné hory na obzoru, z legrace dodávám, když do hor tak až nahoru, Ital se směje a souhlasně přitaká. Náš rozhovor považuji za raní žert. Cestou k horám nás zastihla dost silná bouřka, obsadili jsme kavárnu a popíjeli kávičku. Vedoucí zájezdu mi vysvětlil, že tady musíme hodinu čekat, protože po bouřce v horách padají laviny kamení. Ital se směje já ještě také.
Už hodinu jedu do kopce po kamenité cestě na redukovanou dvojku, modlím se, aby ten kopec už skončil, jen čekám, kdy se z motoru ozve rána a bude konec, italové se smějí já už moc ne. Kolona na chvilku zastavuje, všichni musíme zařadit redukovanou jedničku, jedeme, cesta se stále zužuje, už je vytesaná jen ve skále, hodinu se kolona plazí rychlostí chůze, já už propadám nefalšovanému šílenství, tohle nemůže motor vydržet. Pod námi několikasetmetrové strže, jen občas mrknu dolu. Tam spadnout, tak mě dají i s Ulrikou do jedné truhličky, to by nešlo ani rozdělit.
Vjíždíme do sněhu, KdF na chvilku zapadne. Konečně jsme nahoře, ůžasný výhled pár fotek a na jedničku dvě hodiny z kopce dolu. Byl to fantastický zážitek, ale příště nechám babičku Ulriku raději pod kopcem, podruhé by to nemusela přežít.
