Opět jsem dostal pozvánku na sraz do rakouských Alp a tak jsem již ve středu 19.7. vyrazil s Hertou na vozejku směr Rakousko. Po 8 hodinách jízdy a stání v kolonách jsem dorazil na místo a pozdravil se s kamarády z Rakouska, Německa, Itálie, Slovinska a Čech. Předpověď hlásila více či méně déšť po celé 4 dny a tak jsme se modlili, aby to nevyšlo. Naše prosby byly vyslyšeny a ve čtvrtek ráno nás přivítalo sluníčko, a tak jsme vyrazili na asi 15 km trhák do hor. Herta jela jako vítr a tak jsme si dali oběd na horské chtě. Potom cesta zpět a posezení s kamarády v hospodě, kde nám déšť nevadil. Pátek ráno vysvitlo opět sluníčko a v 9 hodin jsme plni očekávání vyjeli na 178 km dlouhou projížďku. Oběd byl naplánován na horskou chatu Simmering Alm ve výšce 1820 m.n.m. a tak jsme si opět pěkně zastoupali. Zatímco já se cpal polévkou s velkým alpským knedlíkem a sladkým trhancem s jablečným a brusinkovým pyré, tak místní krávy ochutnávaly naše stroje. Při obědě začalo nad horama bouřit a tak jsme vyrazili zpět připraveni na déšť a ten nás provázel téměř na celé zpáteční cestě, místy se měnil v pořádnou alpskou průtrž. Kolona 23 sahar, několika KdF82 a KdF166, jeepů, muttů, pinzgauerů, jednoho nádherného Horcha a 170 Mercedesu jela bez závad a nehleděla na potoky, které se valily po silnici, ani na kýble vody, které nám někdo nepřetržitě vylejval na hlavu, a tak jsme ještě vystoupali do horského sedla ve výšce 2020 m.n.m. a potom zpět do Stubaital. Večer opět posezení s kamarády a rychle do hajan, protože na sobotu byl naplánován vrchol celé akce, cesta na ledovec. Sobota ráno, opět sluníčko, odjezd v 10 hodin, nemůžu dospat, těším se jak malej pes. 15 let jezdím na ledovec lyžovat a vždy jsem snil o cestě vzhůru na motorce, nebo v autě. A teď je to tady, start, nejdřív auta, mi půl hodiny po nich. Než vyrazíme, tak se vrátí Mercedes a Trabant Tramp s tím, že je to na ně moc. Mám trochu strach převýšení má být až 38 stupňů, jedem, první stoupání, Herta jede jak vítr, předjíždíme trápícího se Mnichováka, stoupáme, téměř stále 1 gelende, stoupáme, motor začíná sálat, stoupáme, začínám se potit i když prý je 8 stupňů a já mám kraťasy, stoupáme, předjíždíme dalšího, který odpočívá, stoupáme, Herta si zpívá, stoupáme a tlačíme se na záda dvěma strojům před náma, najednou slyším za sebou Zündappa, dělám místo a on mne míjí, chytnu se za něj a předjíždíme všechny zbývající motorky, stoupáme, už se blíží vrchol, ještě poslední stoupání a jsme tam 2638 m.n.m. Při kontrolním měření bezdotykovým teploměrem má Herta na jednom válci 212 a na druhém 219 stupňů, ale jsou zde jiní, kteří mají až 250 stupňů, jeden Zündapp se bohužel zadřel. Následoval přejezd na Dresdnerhute, oběd a sjezd dolu. Ten byl pekelnej, zařazená jednička, obě brzdy nadoraz a stále jedete, peklo. Nutno poznamenat, že motorky i auta jely na hraně svých konstrukčních možností a to jak nahoru, tak dolu. Večer pečená kolena a živá hudba, hodnotíme zážitky a pomalu se smiřujeme s tím, že zítra jedeme domů. Na neděli byla naplánovaná jen krátká projížďka do krásného údolí, bohužel již jen polovina strojů, všichni spěchali domů a tak jen krátká svačinka, pozorování svišťů a návrat, naložení a odjezd. Nezapomenutelný sraz. Tak zase za rok.
-gk-
